Pak následoval týden tělovýchovného lékařství zakončený zkouškou. Ne že by to bylo úplně nezajímavé, ale můj šálek kávy to rozhodně nebyl. Číst si o tom, jak se organismus adaptuje na zátěž, je jedna věc, učit se na zkoušku, jak motivovat sportovce, kolik m² na osobu má být v sauně (dva, kdyby to snad někoho zajímalo), je věc druhá... A co se vlastní zkoušky týče, tak mám nachystaný tenhle GIF, ze kterého pochopíte, že na předmět se všeříkající zkratkou TVL nebudu vzpomínat v nejlepším.
Ale dost už o TVL. Teď máme psychiatrii a naše skupina má praktika na oddělení, kde jsou hospitalizováni pacienti se závažnými formami onemocnění. Zatím jsme viděli dva pacienty se schizofrenií a odebírání anamnézy bylo hodně zajímavé. Když pacient vypráví o bludech a halucinacích, kterým pevně věří, tak vůbec nevím, jak k tomu mám přistoupit. Nemůžete jim to vyvrátit, nemůžete pacientce říct, že rozhodně neuhořela a že kosti jí určitě nezmizely, že je to blbost. K ničemu by to nebylo. Tak se jich na ty bludy a halucinace vyptáváte a při tom si říkáte (nebo alespoň já si říkám) „To je teda slušnej bizár." Úžasně zajímavý, ale úplně jiný, podivný předmět. A když o tom teď přemýšlím, tak spíš budu kožařka než psychiatrička, protože kdybych měla dělat psychiatrii, tak bych se asi dřív nebo později zbláznila...
Jo a zítra máme exkurzi do Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. Tak uvidíme.
