Jen krátce

Napsala jsem zápočet z mikrobiologie. Hurá. Teď už jen zkouška z téhle příšernosti. Bakterie, viry, paraziti, houby, antibiotika... Ble, ble, ble. Ale moje nechuť k mikrobiologii trochu polevila a to díky tomuto blogu, Internal Optimist - A Junior Doctor Blog. Píše ho FY1 doktor z Velké Británie a na blogu jsou zaznamenány i jeho studentská léta. Vůbec nejzajímavější jsou zápisky z „elective", což je stáž v jiném nemocničním zařízení, než kde medik studuje - typicky je to v zahraničí, často v exotických zemích. Autor blogu strávil asi dva měsíce v Tanzánii v malé odlehlé nemocnici, kde pracoval v pro mě nepředstavitelných podmínkách. Musela to být úžasná zkušenost! Popisuje, jak diagnostikoval pacientovi s HIV a malárií ještě miliární TBC, jak vyšetřil dítě, našel pneumonii a předepsal amoxicillin (ono je opravdu dobré znát ta zatracená antibiotika) a zmiňuje i pityriasis versicolor (kterou jsem si tak konečně zapamatovala). Možná ta mikrobiologie není tak příšerný předmět a bude mít své využití...

Občas si říkám, že jsem měla blog psát úplně anonymně. Jednak (POZOR, VTIP!) nemůžu pomlouvat svoje spolužáky, a pak Hradec je docela malé město, a kdybych se podrobněji rozepsala o nějakém zajímavém pacientovi, měla bych pocit, že jsem ho tak trochu kompromitovala. No to je teď jedno. Dneska jsem se promenádovala v bílém plášti a viděla pacienta s infekční endokarditidou, sympatického starého pána s plicní embolií, dva chlapíky s ikterem (jeden byl tak žlutý, že už snad nemohl být žlutější) a plno dalších nemocných. A naše doktorka nám dala opožděný vánoční dárek - dobře píšící propisku. Drobnost, ale jak potěšila. :)

Ach, mikrobiologie

Ve středu podle všeho píšeme zápočtový test z mikrobiologie, mnou nemilovaného předmětu. Učí se to tak blbě! A byť mám super učebnici Clinical Microbiology Made Ridiculously Simple s geniálními ilustracemi, stejně si dvě hodiny po přečtení pamatuji leda tak, jestli je daná bakterie Gram pozitivní, nebo negativní. Ale někdy, opravdu jen někdy, se u mikrobiologie bavím.Tak třeba jsem se dozvěděla o Tyfové Mary, kuchařce ve Spojených státech, která příliš nedbala na hygienu a kamkoliv se mihla, tam vypukl břišní tyfus. Byla bezpříznakovou přenašečkou, bakterie Salmonella Typhi přežívaly v jejím žlučníku a se žlučí se dostávaly do střev a i, ehm, dál ven. Mary si odskočila na toaletu, neumyla si ruce, šla připravovat jídlo a ejhle, v rodině, kde pracovala, se objevil břišní tyfus. Mary se přesunula k jiné rodině a celá historie se opakovala. Trvalo nějakou dobu, něž se příslušné orgány dopídily, kdo za vším stojí. Mary se dostala do karantény a tvrdošíjně odmítala, že má s břišním tyfem něco společného. Nechtěla se vzdát svého povolání ani žlučníku. V roce 1910 byla z karantény propuštěna pod podmínkou, že opustí místo kuchařky a osvojí si základní hygienické návyky. Nějakou dobu pracovala v prádelně, ale pak si změnila jméno a opět se (ke smůle mnohých strávníků) vrhla na vaření. Vychytrale měnila zaměstnání, proto trvalo relativně dlouho, než byla znovu dopadena. Tentokrát už karanténu neopustila a zemřela v roce 1938. Během své kariéry nakazila kolem padesáti lidí (kteří samozřejmě předali nákazu dalším), tři z nich zemřeli.

Další zajímavostí je Borrelia recurrentis aka „sneaky Boris the Borrelia". Boris je zatraceně vychytralý původce návratné horečky, dovede měnit své antigeny. Zjednodušeně jde o to, že bakterie (a nejenom bakterie) mají na svém povrchu molekuly, které náš imunitní systém rozpozná a vytvoří protilátky, které vyšle do boje proti nepříteli. Protilátky (klíč) rozpoznají antigen (zámek) a v ideálním případě následuje sled reakcí, který vede k eliminaci nepřítele. Horečka nemocného klesne, Boris utrpí velkou ránu, ale rozhodně se nevzdává. Vymění totiž zámky, takže původní protilátky už nefungují, a naše tělo musí vyrobit celou sadu nových klíčů. To ale chvíli trvá, Boris spustí horečku a cyklus se opakuje, dokud bitva nemá vítěze. Díky antibiotikům vyhráváme.

Jo, jo, ke každému příspěvku od teď bude hudební doprovod. :)

Do jámy lvové

Dost to tady zanedbávám. Mohla bych tvrdit, že mám hrozně moc učení, ale pravda je taková, že se mi prostě nechce. A navíc jsem celý prosinec byla v takové podivné apatii, už mě unavovala rutina každotýdenního kolečka patologie, patfyz, mikrobiologie, propedeutika a na Vánoce jsem čekala jako na smilování. Malým a příjemným rozptýlením pro mě byla lékařská psychologie, taková humanitní deviace od jinak široce plynoucí řeky přírodovědných oborů. Zase jsem se podívala na člověka z trochu jiného místa, víte? Většinu času mžourám na pacienta někde na hranici blízkého bodu, teď jsem mohla poodstoupit a trochu se zamyslet.

Podobnou možnost mi nabídla i propedeutika. Během jedné přednášky jsme zhlédli tato dvě videa - tady a tady. Jsou o tom, jak komunikovat s těžce nemocným pacientem. Hrozný, hrozný, hrozný. Když si představím, že bych měla pacientovi sdělit infaustní prognózu, okamžitě mě polije studený pot. Video s názvem „Jak podpořit mladého umírajícího pacienta". Ha! Všechny návody světa mi budou k ničemu. Nikdy, nikdy to nezvládnu. Něco takového přesahuje moje schopnosti. Ani se o to nehodlám pokoušet.

Zase to byly momenty, kdy mám pocit, že jsem se pustila do něčeho, co ještě úplně nechápu. A byť se můžu dát snadnou cestou a vyhnout se mnohým nepříjemnostem, stejně... Všechny cesty vedou do Říma. Quo vadis?

Popůlnoční. A fajn věc k poslechu.

 

Tohle asi aspiruje na nejhnusnější PF vůbec, ale i tak vám přeji hezký a úspěšný rok 2014. :)