Jak to zatím jde

Konečně mám trochu času a není mi vyloženě blbě (trpím totiž UKR syndromem - ukrutně děsná rýmička), proto bych sem mohla něco napsat. Dneska jsme měli poprvé propedeutiku, čili jsme se vyzbrojeni fonendoskopy vydali mezi pacienty. Interní propedeutika je zorganizovaná tak, že se studijní skupina rozdělí na skupinky o pěti, šesti lidech a každé grupě je přidělen zkušený lékař/lékařka, který vybere vhodné pacienty, na nichž se učíme fyzikální vyšetření. Pacienti při příjmu, pokud nastupují do fakultní nemocnice, můžou vyjádřit souhlas, či nesouhlas s vyšetřením od mediků. Tady by bylo na místě vyjádřit alespoň symbolické díky pacientům, kteří souhlas podepíší. Bez nich by to nešlo. Tak teda dík.

Jako prvního pacienta paní doktorka vybrala velmi pohledného a velmi svalnatého mladého muže, čímž zajistila, že minimálně ženská část skupinky měla enormní zájem vyzkoušet si srovnávací a topografický poklep na hrudníku. Obávám se, že moje ubohé ťuk, ťuk se jen stěží dá označit za poklep, ale všechno je jednou poprvé. U druhého pacienta jsme opět klepali (šlo mi to mnohem lépe) a odebírali anamnézu, což z větší části obstaral spolužák, který se urputně snažil být seriózním medikem skoro doktorem, jen se mu to zoufale nedařilo. :) No, nebudu se posmívat, já taky neumím být vážná a profesionální. Snad k tomu časem dojdu.

Můj dojem z interní propedeutiky je trochu rozpačitý. Na jednu stranu je úžasné, když se procházím v bílém po klinice, na chodbě je plno pacientů, já je důležitě pozdravím a oni pozdrav opětují. Je to hrozně opojný pocit, víte? Je mi jasné, že v tom okamžiku jsem ješitnější než Václav Klaus a Miloš Zeman dohromady, ale čert to vem. No a pak je tady vědomí, že teď nastává dlouhá doba, kdy se nevyhnu trapným zážitkům, pocitům vlastní nešikovnosti atd. Jasně, učím se, dá se čekat, že budu chybovat, jenže já vlastní chyby bytostně nesnáším. Prostě nic neumím a strašně dlouho nic umět nebudu. Je to zoufalý! Většinu naučeného jsem zapomněla, nové věci mi jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven, na přednáškách udržím pozornost prvních třicet minut a pak kreslím karikatury slovutných MUDrců a MUDrlantů. Já že vás jednou budu léčit? Prchejte, je-li vám život milý!

Jo, musím zmínit jednu věc, která mě rozesmála. U pacienta č. 2 byl na pokoji pán, odhadla bych ho tak na 65 let, a víte, co si četl? Padesát odstínů šedi! Ha, soft porno pro ženy a dědečky!

Třeťák zahájen

Co k tomu říct. Snad jen to, že druhé patro může být prvním patrem a že 130 studentů se jen s obtížemi vejde do posluchárny pro 90 lidí. (Jen tak pro zajímavost - v prváku nás bylo přes dvě stovky, přesný počet nevím.) Při přednášce z patofyziologie mě dojal profesor Kuba, který na ústavu vládne společně s manželkou, když začal rozdávat seznam otázek ke zkoušce. Už jen to, že otázky poskytnou takhle brzo, ale že je i rozdají, no to je prostě k neuvěření. Méně zábavné bylo jeho oznámení, že studenti kašlou na CNS, protože se bere až na konci letního semestru, tak letos nově zavádí, že když mezi třemi vytaženými otázkami nebude CNS, stejně ze zeptají. Třeba to byl fór.

Nemám moc ráda tyhle úvody do předmětů. Zkratkovité exkurze do historie mi stejně moc nedají a povídání o tom, čím se předmět zabývá a vymezení základních termínů je přes všechnu snahu přednášejících stejně nuda. I když na patologii jsem se dozvěděla, že Božena Němcová byla těžce zatížená na lékaře a mediky a randila i s panem Lamblem, někdejším docentem patologické anatomie. Zdá se, že třídní na gymplu vynechal v hodinách literatury všechny podstatné věci. :)

Patofyziologie je samozřejmě nejdůležitější předmět pod sluncem a bude nás učit přemýšlet, chápat a předvídat. Patologická anatomie je oproti ní méně významná.

Patologická anatomie je samozřejmě nejdůležitější předmět pod sluncem, a když se ji naučíme, interna nám nebude dělat potíže. Patologická fyziologie je oproti ní méně významná.

Skylla a Charybda.

Byli jsme též poučeni, jak se k pacientovi nechovat blbě, což možná bude složitější, než se zdálo. Ale i tak se nemůžu dočkat, až tasím fonendoskop.