Tipy ke studiu II.

Zkouškové se nezadržitelně blíží, a proto přichází článek s několika radami, jak se během zkouškového učit.

• Tak v první řadě je fajn mít představu o rozsahu předmětu, ze kterého děláte zkoušku. Je to učení na týden, na dva týdny? Je to na měsíc? Počítejte s nějakou rezervou.
• Ujasněte si, z čeho se budete učit. Jestli je v nějaké učebnici dobře jedno téma a v další učebnici zase jiné téma, tak proč ne, klidně se učte z obou. Co se týče vypracovaných otázek, zde platí „důvěřuj, ale prověřuj."
• Naplánujte si to. Já jsem dřív razila „volnomyšlenkářský přístup", na plánování jsem kašlala, a pak jsem dva dny před zkouškou zjistila, že absolutně nestíhám. (A sklouzla jsem k tomu i minulé zkouškové, a pak jsem se z toho málem zbláznila.)
  Máte sto dvacet otázek, víte, že byste mohli zvládnout dvanáct denně. Radši obezřetně počítejte s deseti denně, a když to půjde dobře, budete mít radost, že plníte plán lépe než soudruzi z NDR. A když to nepůjde, budete si gratulovat, že jste nepočítali s těmi dvanácti.
• Opakování je matka moudrosti. Na konci každého dne, nebo druhý den ráno je dobré zopakovat si otázky, které jste si prošli. A když doděláte nějaký blok otázek, např. kardiovaskulár v patologii, znovu si ho v rychlosti projeďte. Minimalizujete tak panické pocity hrůzy před zkouškou, když si procházíte otázky a zjišťujete, že jste půlku naučeného zapomněli.
• Spěte, spěte, spěte. Moje spánková hygiena je příšerná, ale během zkouškového chodím spát před půlnocí a dopřávám si osm až devět hodin spánku.
• Zase to tak nehroťte. Udělejte si pauzu, jděte ven se psem, pusťte si seriál... Já si během zkouškového užívám toho, že nemusím brzo vstávat a že mám plno času na na pořádnou snídani. Pěkně si nachystám hrníček Earl Grey, do skleničky pomerančový džus, udělám si vaječnou omeletu, nebo si dám bílý jogurt s müsli a ovocem... A pak to všechno pomalu spořádám a je mi blaze.
  Prostě se během zkouškového rozmazlujte. Zasloužíte si to. :)
• Když se usadíte ke stolu a začnete se učit, z ničeho nic se objeví milión věcí, které vás budou rozptylovat. Proč nevzít telefon a nepodívat se, co je nového na Facebooku? A když už jsem u toho, proč nezkontrolovat mail, jestli nepřišlo něco důležitého. A ta kytka v rohu by asi potřebovala zalít. Na stole mám bordel, tady se nedá učit. Musím to uklidit. Hmm, a když jsem u toho, tak můžu rovnou vysát... Pak tohle všechno uděláte, dvacet minut se učíte a prokrastinační kompulze začnou nanovo.
  Taky jsem měla (a pořád mám) problém s tím, abych se vydržela učit delší dobu v kuse. Trochu mi s tím pomohla jedna věc. Na iPadu si nastavím odpočítávání na 60 minut, sednu si ke stolu a učím se, dokud neskončí odpočet. Kolikrát se do toho tak ponořím, že těch 60 minut přetáhnu. Pak si dám tak deset minut pauzu, protáhnu se, nebo si udělám kafe. Takhle si rozdělím den do osmi až desíti hodinových bloků a moje učení má najednou nějaký řád.
  Nebo je varianta, že si pustím stopky, a když se neučím, tak je stopnu. Zase se snažím o osm až deset hodin. Ale mám radši metodu s odpočtem, protože jak začnu, tak tu hodinu vždy dotáhnu do konce.

Chirurgie podruhé

Zdravím, tohle bude jen krátký příspěvek. Musím se učit na test z farmakologie, ale jsem hrozně ospalá, je mi zima, bolí mě záda... tak poslouchám soundtrack z Hobita a doufám, že mi třeba přijde mail, že zítřejší seminář z farmakologie odpadá. To by bylo pěkný.

Dneska jsme zakončili druhý blok chirurgie. Myslím, že můžu říct, že interna mě baví víc. Zní to možná paradoxně, ale praktika z interny jsou mnohem akčnější než chirurgie. Ona totiž chirurgie zahrnuje víceméně jen postávání na sálech, kde je poměrně těžké něco zahlédnout. Na sále je pacient, hlavní operatér, asistent, instrumentářka, anesteziolog, oběhová sestra a většinou nějaký sanitář. K tomu nás šest mediků. Takže je setsakramentsky těžký najít si místo, ze kterého by bylo pořádně vidět. A i kdybyste nakrásně našli nějaké pěkné místečko, tak po dvou a půl hodinách stání by z pacientovy hrudi klidně mohl vylézt vetřelec a vám to bude stejně jedno. Takže asi tak.

Nádory. Všude jsou nádory. Odebírali jsme anamnézu u jedné starší paní. Úžasně milá dáma. Později jsme se dozvěděli, že paní má velmi nepříznivou diagnózu karcinomu žlučových cest. To už je tenhle semestr poněkolikáté. Nijak se tím neužírám, ale jsou to smutné příběhy.

Teď nás čeká blok neurologie a pak Vánoce. Už aby to bylo.

Etický pahýl

Achjo, přes víkend jsem skoro nic neudělala a začínat něco v neděli večer stejně nemá cenu, tak alespoň sesmolím jeden krátký článek. Ale nejdřív ze všeho jeden vzkaz - koukejte přijít na naše půlení! Tenhle týden ve čtvrtek na Střeláku! :)

Teď máme internu. Byli jsme na JIPce gerontometabolické kliniky. Koncentrát deprese. Stáří a nemoc ve své ryzí podobě. 

Měli jsme pacientku, starou paní, přesný věk si nepamatuji, ale do 90 jí moc nechybělo. Na JIPce se ocitla kvůli opakovaným kolapsům, které byly důsledkem bradykardie. Jak k bradykardii došlo? Paní má chronické renální selhání, užívá kalium šetřící diuretika - obojí vede k hyperkalémii. Hyperkalémie je spojená s bradykardií. Paní navíc užívala beta blokátory a digoxin - taky způsobují bradykardii. Všechno se to takhle sešlo a a výsledkem byly ony kolapsy. Jednoduchý jako facka, že jo? :) My jsme to samozřejmě nevyluštili, tohle nám řekl až doktor, který nás měl na starosti. Nás paní naopak slušně mystifikovala, když tvrdila, že má mitrální stenózu a hypotenzi. Ve skutečnosti je to aortální stenóza a hypertenze. :) 

Koncentrát deprese. Stáří a nemoc ve své ryzí podobě. Ale taky je to hrozně zajímavé! :)

Těch pacientů bylo samozřejmě víc a článek měl být podstatně delší, jenže to byly docela specifické případy, a já mám pocit, že tady je určitá, byť velice malá šance, že by sem mohl natrefit někdo, kdo by zmiňované pacienty znal a došlo by mu, že píšu o nich. Ono asi není moc košer psát o pacientech na blogu, kde si to může kdokoliv přečíst. Takže mažu asi dvě třetiny napsaného textu a nechávám jen tenhle pahýl... Etický pahýl.


Když článek za nic nestojí, tak snad výběr hudby bude lepší...

Radiologie hotová

Radiologie je za mnou a teď mám dva dny volna. Konečně bych mohla něco napsat, ne? Mám ale obavu, že mi v půli psaní spadne čelo na klávesnici, neb jsem šla spát ve tři ráno a vstávala v šest, abych na zkoušku dorazila včas... „Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem!" Kdybys nebyla blbá, tak jsi se mohla normálně vyspat a nasnídat. Ale prokrastinace, že jo. Pořád jsem si říkala, že času je dost, že je toho stejně málo, a pak si o půl třetí opakuju poslední otázky...

Nebyl to špatný předmět, dozvěděla jsem se, kdy indikovat jaké zobrazovací metody, pochopila jsem (konečně!), jak funguje magnetická rezonance... Prostě jsem si odnesla spoustu zajímavých informaci, mimo jiné i to, že gynekologové se mamologům cpou do práce a někteří by dokonce byli schopni „ojet ženským prsa vaginální sondou." :D

Teď k té zkoušce - měla dvě části, nukleární medicínu a radiologii. Na radiologii jsme nafasovali lejstro, kam se zapisovala známka z každé otázky (2+2) a popsání čtyř snímků (CT, RTG, MR, UZ). Pak se to zprůměruje a z toho je výsledná známka. Lejstro jsme si podepsali v kolonce, před kterou nám natiskli titul MUC. Vypadalo to dobře. :D Pak jsme z radiologické kliniky pádili na oddělení nukleární medicíny. Tam zkoušel milý pán, který si všechno řekne sám, a pak se oznámkuje (dnes si dával jedna mínus), a paní, která se hodně vyptává, ale dá jedničku, i když člověk říká úplné nesmysly. Můj případ. :D Po těch třech hodinách spánku jsem nebyla úplně ve své kůži, a když jsem vysvětlovala, jak pracuje radionuklidový generátor, jen jsem čekala, kdy ta paní udělá ukázkový facepalm. A na konci jsem ještě plácla takovou volovinu... Nevermind. Odešla jsem s dvěma jedničkami. :D Sice nevím za co, a zkoušející je mi líto, že si to se mnou musela protrpět, ale dvě jedničky se prostě hodí. Zvlášť když radiologii měl zkoušet doktor, ze kterého jsme měli pocit, že to rozhodně nebude procházka růžovým sadem. Jenže opak byl pravdou! Nabudila jsem se Red Bullem, vytáhla si fajn otázky, řekla pár vět, zodpověděla několik dotazů k věci a bylo to. V 7:15 jsem přišla a odcházela někdy po jedné hodině.

Teď mě čeká dvoutýdenní blok interny, takže v plánu pro následující dva dny je opakování EKG, protože momentálně bych se při popisu EKG křivky zmohla nanejvýš na „eee...", a z toho by internisté moc velkou radost neměli. :D
 

Naše holky vyhrály Fed Cup, tak přidávám tématický hudební doprovod. Pro ty, co nevědí - v roce 1993 fanatický fanoušek Steffi Grafové během tenisového zápasu bodnul nožem Moniku Selešovou, tehdejší světovou jedničku. A Hugh Laurie tuto událost černohumorně zhudebnil. :)

Půlení mediků 2014

Chirurgie a další věci

Zdravím. Nechce se mi vymýšlet úvod, a tak do toho skočím po hlavě. Čtvrťák a páťák probíhají formou blokové výuky. Prostě máte dva týdny jeden předmět (pokud tedy nejste zrovna v zimním semestru čtvrťáku, to si pak ještě jednou týdně odskočíte na praktika z farmakologie). Naše studijní skupina má teď chirurgii, další má radiologii, jiná internu, nebo neurologii. Po dvou týdnech se skupiny vystřídají.

Něco k chirurgii. První týden byl věnovaný chirurgické propedeutice - řekli jsme si něco o chirurgickém instrumentáriu, vyšetření pacienta, dozvěděli jsme se pár věcí o akutním břichu, podívali se na Emergency, JIPku, transfúzní oddělení a oddělení sterilizace. Taky jsme viděli pár pacientů na plastické chirurgii. Bylo to docela zajímavé a hlavně jsem se nemusela vůbec učit. :) Teď jsme pokročili ke speciální chirurgii. Každý den má skupinku 5-6 lidí na starosti jeden lékař, my jsme se dnes s přiděleným lékařem, traumatologem, podívali na ambulanci a na sál. Na sále operovali pána se zlomeninou baze palcového metakarpu. Ztratila jsem trochu přehled o čase a nevím, jak dlouho jsme tam byli, ale určitě víc jak hodinu. Snad hodinu a půl. Tak jsme tam stáli, nebylo se moc kam hnout, na sobě jsme měli ochranné zástěry proti radiaci, které jsou docela těžké a je v nich děsné vedro. Nejdřív to bylo fajn. Viděla jsem sice velké prd, ale operace se natáčela a promítala na obrazovku na stěně, tak jsem mohla koukat alespoň tam. Pak se kolegovi udělalo nevolno a musel na chvíli odejít. V duchu jsem si říkala, že ti chlapi nic nevydrží. :) No jo, ale pak se udělalo blbě mně. Byla jsem nevyspalá, začala mě bolet záda, vařila jsem se v té pitomé zástěře, měla hlad a ukrutnou žízeň. Tohle bych ještě i se svou značnou hypotenzí přežila, ale dorazila mě ústenka, jelikož po hodině dýchání vlastního vydechnutého vzduchu jsem byla značně hypoxická. Zkrátka a dobře, začaly se mi dělat mžitky před očima, a tak jsem se raději na chvíli vzdálila, neb hrozilo, že padnu k zemi. Stačilo si sednout a nalokat se čerstvého vzduchu a zase to bylo dobrý. Dosud jsem všechny ty historky o omdlévajících studentech na sálech považovala za úsměvný medicínský folklor, ale po vlastní zkušenosti vám řeknu, že omdlít na sále není nic složitého. :) Poučení pro příště - pořádně spát, snídat a eventuálně do kapsy strčit müsli tyčinku a malou láhev vody. Od toho ty kapsy na plášti jsou.

Na závěr si rýpnu do farmakologie. Na konci každého praktika píšeme test z předem jasně vymezeného tématu. Stáhneme si prezentace z Moodlu, naučíme se je. Jdeme na praktikum, dvě hodiny tam sedíme a posloucháme asistenta/asistentku, jak nám slovo od slova čtou ty samé prezentace, ze kterých jsme se učili. Jaký smysl tohle má? Abych vyučujícím příliš nekřivdila - minulý semestr bylo několik praktik (a přednášek) docela fajn, ale poslední dvě praktika byla zoufalá.


Hudební vložka z YouTube. David Bowie. Nejvíc cool bytost v naší sluneční soustavě. Prozatím vše.

Do čtvrťáku!

Tak jo, zítra to začíná. Čtvrťák. Nové i staré známé předměty. Farmakologie, které se děsím mnohem více, než jsem se před rokem děsila mikrobiologie. Rok, po kterém bych měla mít velice slušnou představu, co chci dělat dál. Interní, nebo chirurgický obor? Snad interní, řezat do lidí mě neláká. Nevím.

Plášť a fonendoskop nachystané, psací potřeby nakoupené... Ráno vstanu pravou nohou a s „Allons-y!" na rtech vyběhnu do čtvrťáku.

P.S. Nic neslibuji, ale pokusím se přidávat nové články s větší frekvencí než minulý akademický rok.

Imunologie - 2. + 3. ročník

Pohodový a krátký předmět. Během letního semestru ve druháku a zimního ve třeťáku byly pouze tři praktika, přednášek bylo taky jen pár. Ty byly dobré, poskytnuté prezentace vynikající (ke zkoušce se z nich dá v klidu učit) a praktika byla taky fajn. Bylo řečeno něco v tom smyslu, že je jen na nás, kolik si z imunologie odneseme, a když se ke zkoušce naučíme alespoň ty základní věci, nikdo nám nebude dělat problémy. Sice to svádí k tomu, aby se člověk na imunologii úplně vykašlal, ale to rozhodně nedoporučuji. Jednak spoustu vědomostí z imunologie využijete v mikrobiologii a něco málo i v patologii, a pak i přes zvěsti, že ke zkoušce se stačí učit tři dny a pak zarecitovat, že imunitu dělíme na specifickou a nespecifickou, to zase až tak moc jednoduchý nebylo. První termíny byly někdy v listopadu, na zkoušku jsem se tak učila za plného provozu, věnovala tomu asi deset dní, a stejně se mi zdálo, že den dva navíc by nebyly vůbec špatné. Nepřišlo mi, že zkouška z imunologie je z těch, které se dají okecat. Okecat můžete patfyz, když máte solidní základ z fyziologie a ostatních předmětů, okecat můžete angličtinu, ale u imunologie bych na to tak nespoléhala. A navíc by mi to přišlo nefér vůči skvělým vyučujícím.

Jak už jsem řekla, učit se dá z poskytnutých prezentací, a když vám něco není jasné, najdete to v učebnici od Bartůňkové. Mě ale imunologie zaujala, tak jsem některým věcem chtěla porozumět trochu víc. Našla jsem bezvadné přednášky na YouTube od doktora jménem Mobeen Syed. Složitější věci jako např. vznik imunologické diverzity vysvětluje opravdu srozumitelně. S takovými materiály není učení řehole, ale radost. :D

K vlastní zkoušce - zkoušel mě prof. Krejsek, většinu času sice zabral jeho monolog o volbách do akademického senátu, ale jinak byl hrozně milý. :) Druhým zkoušejícím byl doc. Andrýs a podle všeho byl taky fajn. Tolik k imunologii.

Mikrobiologie - 2. + 3. ročník

Mikrobiologie. Strašně blbě se to pamatuje, učivo ve druháku v letním semestru je pekelně nudné a testy jsou příšernej vopruz. Ale na ústavu mají dvě neskutečně milé laborantky, některá praktika jsou zábavná a zkouška, které jsem se děsila, byla překvapivě pohodová. Přestože se budete při učení mikrobiologie kolikrát cítit asi nějak takhle,

nakonec zjistíte, že to nebylo tak hrozné. Fakt. Jestli náročnost anatomie ohodnotím 10 body z 10, pak mikrobiologie je 6/10. Pohoda, ne? :)

Tak jo, přednášky. Navštívila jsem jich jen pár a až na jednu nebo dvě výjimku mě nezaujaly. Podobně to cítili i ostatní, protože účast byla povětšinou mizivá. Praktika jsou jednou týdně, píšou se testy. Ty byly buď z tématu minulého, nebo aktuálního praktika. Většinou nám bylo řečeno, z čeho přesně to bude, jaké stránky ve skriptech si máme nastudovat. Ovšem těch několik prvních praktik, to bylo neskutečné utrpení. Agary. V tom a tom agaru je hovězí bujón, ovčí krvinky, vaječný bílek, v tomhle zase výtažek z hovězího srdce... Desinfekce a sterilizace. V autoklávu sterilizujeme při teplotě blabla po dobu blabla při tlaku blabla. Tuto desinfekci nesmíme míchat s tamtou desinfekcí, protože blabla... Tyhle nesmysly ve skriptech zabírají asi 30 stránek (možná ani to ne), ale věřte mi, bude to těch nejhorších 30 stránek ve vašem životě. Waterboarding? Pche, donuťte mě to číst a po dvou hodinách se vám přiznám k čemukoli. I děkan Kryštof Lautner by se Bobligovi hned doznal z čarodějnictví, kdyby mu tohle strčili pod nos. Naštěstí se časem přesunete k záživnějším věcem, uděláte si výtěr z tonsil, mikroskopický preparát a podobné věci a ve třeťáku už jsou praktika docela fajn. Dozvíte se i něco z praxe, třeba že někteří pacienti, když mají přinést vzorek stolice, jsou schopní dodat celý exkrement v zavařovačce. :D

Problém ovšem je, že i když stejně jako já zjistíte, že mikrobiologie je zajímavá a místy i zábavná, učit se to bude pořád příšerně. V knihovně vám dají dvoje skripta a ty jsou tak suchopárná a nudná, že jakmile jsem je otevřela, hned se mi začaly klížit oči. Tak jsem hledala další studijní materiál. Zkusila jsem mikrobiologii od Votavy a nebylo to nejhorší. Pak jsem ale čirou náhodou narazila na knihu Clinical Microbiology Made Ridiculously Simple. Úžasná věc, která z mikrobiologie udělala relativně dobře zapamatovatelný předmět. U kolika učebnic jste při čtení museli tlumit chechot? U žádné? Tak zkuste tuhle a uvidíte. Spousta legračních obrázků, vtípků a tak. Něco jako legendární seriál Byl jednou jeden život. Většina mikrobiologů by nad něčím takovým nejspíš ohrnula nos, pro mě to bylo vysvobození. Není tam samozřejmě všechno, ke zkoušce jsem si pár věcí musela dohledat ve skriptech a na internetu.

Testíky během praktik jsou sice otravné, ale dají se v pohodě napsat. Zápočtové testy taky nejsou nijak extrémně obtížné. My jsme měli jako novinku praktickou zkoušku, dělala se na posledním praktiku a nebyla těžká. Kouknete do mikroskopu, řeknete, co vidíte (př. G- diplokoky) a co by to tak asi mohlo být (nějaké Neisserie), prohlédnete si pár agarů s koloniemi a taktéž se pokusíte odhadnout, co za agary to je a co na nich roste. Pak se vás ještě zeptají na něco jednoduchého a můžete jít. Na ústní zkoušku jsem šla k doc. Ryškové. Byla velice příjemná, ale říkala, že příští rok asi zkoušet nebude. Jací jsou další zkoušející, netuším. Jak dlouho se na zkoušku učit? Já se na ni učila asi 3 týdny, ale myslím si, že i 14 dní by stačilo. Mikrobiologie není rozsáhlá (navíc spousta věcí se opakuje z imunologie), a když přijdete na to, jak a z čeho se ji učit, máte vystaráno.

Propagační video naší fakulty

Tak to se povedlo. Skvělá práce. Kdo by teď chtěl studovat jinde než v Hradci? :)

Ještě jednou k učebnicím

Chci trochu upřesnit svoji adoraci zahraniční lékařské literatury. V první řadě, i když to tak možná nevypadá, proti českým učebnicím nic nemám. Trojanova fyziologie, Povýšilova patologie, které jsem už stihla pohanit, na naše podmínky nejsou špatné. Důvod, proč jsou zahraniční učebnice kvalitnější, není v tom, že jejich autoři, profesoři z Harvardu, Stanfordu, Johns Hopkins a dalších univerzit, jsou o tolik lepší než ti čeští. Ne, oni prostě mají podmínky, o kterých se našim autorům může jen zdát. Trh, na který Povýšil posílá svoji učebnici, je absolutně neměřitelný s trhem pro Robbinse. Ruku v ruce s tím jdou prostředky vynaložené na vydání knihy. Když víte, že vaši knihu budou kupovat tisíce studentů po celém světě, když máte takhle velký odbyt, tak si můžete dovolit víc. Můžete si najmout lidi, co vám udělají kvalitní ilustrace, upraví text tak, že vypadá hezky, čte se hezky. Můžete udělat tohle všechno a přitom výsledná cena bude pořád přijatelná. Basic Pathology jsem koupila za 1500 Kč. Má to 900 stránek, tabulky, schémata, plno obrázků, text je barevně rozlišený a hlavně je to přehledně a pochopitelně napsané. Povýšilova Obecná patologie stojí přes 900 Kč, specka dalších 1400 Kč. Dostanete něco přes 700 stránek, na kterých jsou dva sloupce textu, kde máte kolikrát problém odlišit, co patří k čemu. Obrázků je málo, černobílá schémata lze nazvat všelijak, ale určitě ne adjektivem „zapamatovatelná". Kvalita textu je různorodá, za Robbinsem pokulhává.

Takže při vší úctě k autorům české lékařské literatury, proč bych si měla kupovat Citigo, když za stejnou (a kolikrát i nižší) cenu můžu mít Superb? Pravda, tyhle Superby jezdí vlevo (rozuměj, že knihy jsou v angličtině), ale to není žádná velká překážka. (Mizerná automobilová analogie...) Moje angličtina není na bůhvíjaké úrovni, ale přesto jsem to zkusila, ve druháku se zvědavě začetla do Guytona, a i když jsem padesát stránek louskala celý pátek a sobotu, stálo to za to. Schválně si v knihovně půjčte některou světoznámou učebnici a zkuste si něco přečíst. Lékařská angličtina není složitá. Ovšem varuji - když vás to chytne jako mě, není cesty zpět. :D Minulý týden jsem si vyzvedla knížky do čtvrťáku (je jich zoufale málo) a doma si je skepticky prohlížela. Sice jsem si původně říkala, že jim dám šanci, ale skutek utek. Už googlím „best internal medicine books". :D

Fyziologie - 2. ročník

Každý vyučující během úvodních hodin spustí chvalozpěv na svůj předmět, že je tím nejdůležitějším že všech předmětů universa. V případě fyziologie na tom něco je. Když umíte fyziologii, znáte pravidla hry. Jasně, potřebujete ještě farmakologii, patfyz, patologii a další, ale to už jsou jenom takové dodatky ke hře. Fyziologie je základ.

Tahle sranda vám zabere dva semestry, chodí se na přednášky a dvakrát týdně na praktika. Přednášky nebyly špatné, problém ale je, že když budete fyziologii jen pasivně poslouchat, tak si moc neodnesete. A soustředit se a přemýšlet o vykládané látce po celou dobu přednášky - no, není to jednoduché. Když jsem si jela vlastním tempem podle učebnice, dalo mi to mnohem víc než přednášky. Ale i tak je dobré přednášky navštěvovat, protože každý přednášející má „to svoje", co pak vyžaduje u zkoušky.

Praktika jsou fajn, je to zábava. Natočíte si EKG, spočítáte erytrocyty, zjistíte, kteří spolužáci si nečistí uši, budete humánně týrat potkana a králíka, točit se na židli, bodat se do prstů, ušních lalůčků, budete se snažit o nemožné - totiž udělat dokonalý krevní nátěr, podíváte se na kolegu/kolegyni, jak se dobrovolně dusí... Jak říkám, zábava. Veselí trochu kazí testy, které se píšou po dobrání daného systému. Není to (nebo aspoň v naší skupině to nebyla) žádná dávačka.  Mám dojem, že u testíku z kardiovaskuláru se pro velký úspěch dokonce přidával bonusový termín na opravu. Aby toho nebylo málo, tak se během praktik zkouší. Nevím, jak další vyučující, ale MUDr. Šafka se s tím vůbec nepáral. :D Jeho zkoušení bylo ovšem ohromně přínosné, vždy jsem si, ať už z pozice zkoušeného, nebo z mnohem milejší pozice diváka, skvěle ověřila, jestli danému tématu rozumím.

K zápočtu potřebujete napsat všechny testy a udělat jednu prezentaci. Na konci letního semestru vás čeká praktická zkouška - vytáhnete si téma jednoho praktika, a pokud je to možné, tak zopakujete pokus, úkon, který se na praktiku dělal. Řeknete něco k teorii, zkoušející položí pár otázek a je to. Pak už jenom ústní. :) Optimální jsou tři až čtyři týdny učení a stěžejním otázkám (tj. většině otázek) musíte opravdu rozumět. O zkoušejících kolují různé zvěsti, často v tom smyslu, že jsou nepříjemní a s oblibou pořádají letecké dny. :D Tak hrozné to zase není, i když Ústav fyziologie by v souboji s těžkou konkurencí pomyslnou cenu Ústav sympatie nejspíš nezískal. Já jsem šla na zkoušku k prof. Červinkové - je férová, nedává zákeřné otázky, ale chytá za slovo, tak bacha na to. :)

A na závěr učebnice. V knihovně dostanete Trojana. Nic moc, jsou tam dokonce chyby. (Něco jiného je starý Trojan, dvoudílná dobře napsaná učebnice.) Fyziologie od Kittnara je vlastně novější vydání Trojana a není o nic lepší. A teď pozor, Trojan ke zkoušce nemusí stačit. Není to můj výmysl, sama prof. Červinková nás na začátku semestru takto varovala. Dokonce když jsem se u zkoušky v jednom okamžiku na Trojana odvolávala, odvětila, že Trojan není autoritou, kterou by uznávala. Podobné zkušenosti u jiných zkoušejících mělo více lidí. Tak z čeho se učit? Fyziologickým ústavem dostatečně uznávanou učebnicí je Ganong. Dobrá učebnice, přeložená do češtiny. Akorát na první čtení je dost náročná. Ale když už se v tématu zhruba orientujete, tak poslouží skvěle. Sama jsem ji několikrát použila a s klidným svědomím ji můžu doporučit. Ale mým absolutním favoritem je Guyton and Hall Textbook of Medical Physiology. Fantastická kniha napsaná tak jednoduše a přehledně, že by fyziologii pochopil i blbej. Je sice poměrně rozsáhlá a ukecaná, ale čas, který s ní strávíte, se vám bohatě vyplatí. Spousta přehledných schémat, grafů, obrázků... A navíc je tam i trochu patofyziologie, můžete ji tak využít i ve třeťáku. Guyton je fyziologická bible, na kterou přísahají studenti a učitelé po celém světě, a s ním budete u zkoušky neprůstřelní. Prý tu byly snahy přeložit Guytona do češtiny, ale sešlo z toho. Děsná škoda.
No a kdybyste chtěli být opravdu důkladní, tak si přečtěte knihu prof. Holečka o metabolismu. On se při zkoušce na metabolismus podrobně vyptává, tak mu můžete udělat radost a zarecitovat něco z jeho knížky. Četla jsem ji a je docela dobrá.

Abych to nějak uzavřela, tak dím toto - fyziologie patří mezi předměty, o kterých můžu bez zaváhání říct, že mě bavily, a myslím si, že právě fyziologie je nejdůležitějším předmětem prvních tří ročníků.

Patologická anatomie - 3. ročník

Nejdůležitější předmět 3. ročníku, konečně něco, co už fakt připomíná medicínu. Patologie vás možná naplní zmarem, ale oproti anatomii se můžete utěšovat faktem, že učit se všechny ty glomerulonefritidy a nádory má mnohem větší smysl než biflování se miliónu hrbolků, rýh a proláklin na os temporale. A vůbec, oproti anatomii je patologie mnohem jednodušší a zábavnější.

Záležitost na dva semestry, přednášky + praktika, která jsou jednou týdně. Přednáší různí vyučující, bezvadné jsou přednášky prof. Šteinera a prof. Ryšky. Ještě mě zaujaly ledviny, ty myslím odvykládal MUDr. Podhola. Někteří přednášející mě ohromili méně, ale vy výsledku přednášky z patologie hodnotím příznivě.

Co se praktik týče, tak je to histologie v bleděmodrém. S asistentem/asistentkou projdete několik preparátů + teorii. Během praktik se nezkouší, testy se nepíšou. Teď sice voláte hurá, ale ono zase není tak jednoduché donutit se průběžně učit, když nad vámi neční hrozba písemek. :) K získání zápočtu musíte projít zkoušením z preparátů - dostanete dva preparáty, měli byste je poznat, říct k tomu teorii a pak se asistenti třeba ještě na něco zeptají. S přesnou identifikací preparátů se to zase tolik nehrotí. Zaměnila jsem malobuněčný karcinom plic s dlaždicobuněčným a nevyhodili mě. Mnohem důležitější je teorie a ta zhruba odpovídá tomu, co bylo řečeno na prakticích. Takže pokud jste během semestru věnovali patologii alespoň trochu úsilí, tak 4 až 5 dnů na učení bohatě stačí.

Zkouška má dvě části, písemnou a ústní. Písemná část se píše během červnových (a snad i prvního červencového) pondělků na posluchárně. Hranice je na 60%, když test nenapíšete, ztrácíte první termín. U dalších pokusů se test nepíše. Pokud na test nepřijdete, též ztrácíte termín. Test si klidně můžete napsat na začátku června a na ústní jít třeba až v září. 80 otázek, mnohočetný výběr odpovědí, na celou srandu máte 1,5 hod. Dá se to v pohodě napsat na první pokus, ale jsou tam i pěkné zákeřnosti. Jestli má ten a ten nádor úmrtnost 65%, ve kterém státě je nejvyšší výskyt karcinomu jícnu a podobné ptákoviny věci. Když to přežijete, můžete na ústní. Zkouší Ryška a Šteiner. O Ryškovi nemůžu říct nic špatného a co jsem slyšela, tak Šteiner je taky fajn, jen se vyptává na věci, které s patologií tak úplně nesouvisí. Třeba na Prodanou nevěstu. :D Abych to shrnula, zkouška z patologie je spíše benigní. S učením se na ni je to horší. Aspoň měsíc to chce a u nádorů si budete zoufat a proklínat okamžik, kdy jste se rozhodli, že půjdete na medicínu. Ale kardiovaskulár a plíce jsou vyloženě zábavné a ledviny jsou fascinující. :D

Teď k učebnicím. Nafasujete Obecnou patologii a Speciální patologii od Povýšila. Jako autor je na učebnicích uveden i prof. Šteiner, ale přesto nám při první přednášce řekl, ať se učíme z Robbinse. Pravda pravdoucí! Je to geniální učebnice, se kterou se Povýšil při vší úctě nemůže rovnat. Já jsem přelouskala 10 stránek, zavřela to a pak si říkám, o čem to sakra bylo. Studentsky nepřívětivá učebnice. Toť můj názor. To Robbins, to je něco, hned bych na něj zapěla oslavné ódy, kdybych ovšem uměla zpívat... Pro úplnost, mluvím o Basic Pathology. Pak je ještě velký Robbins neboli Pathologic Basic of Disease. To je to samé, jen s 500 stránkami navíc. Dobrý pro fajnšmekry. Já bych dneska šla spíš do velkého, protože v Basic Pathology něco nebylo, ale můj názor je třeba brát s rezervou, neboť jsem úchylná na tlusté knížky. S kombem Basic Pathology + přenášky máte vystaráno.
Mezi studenty kolují vypracované otázky, někdo se učil z nich, ale jsou tam chyby a většina z toho je stejně opsaná z Povýšila... Dobrá jsou stará Šteinerova skripta, můžete si je vytisknout a brát na jeho přednášky, ulehčí vám to práci.
Ještě jedna učebnice - patologie od Goljana. Dobrá na opakování, jsou tam i věci z kliniky - prostě takový širší pohled na patologii. Ale to jen tak na okraj. A na závěr si nechám Pathomu - to jsou videa, vlastně prezentace s namluveným komentářem Dr. Sattara. Super, když o daném tématu víte velké kulové a na přednášce jste nebyli. :D Takové intro, prequel, zahřívací kolo, po kterém se můžete bez větších zmatků začíst do učebnice.

Tak to by bylo vše.

Jen velmi krátce o jednom seriálu

Ahoj, zdravím z oázy klidu a pohody - tj. z místa, kde se nevyskytuje patologie, ani patfyz. Vím, že jsem v předchozím příspěvku slibovala, že se tady objeví další články, ale... Původně jsem chtěla pokračovat v článcích o jednotlivých předmětech, jenže to tolik nehoří a stejně k tomu nemám moc co říct. Takže na psaní kašlu. Ale stalo se, že jsem narazila na seriál z o počátcích moderní medicíny, The Knick, a z prvních dvou dílů jsem tak nadšená, že jsem překonala svoji lenost, sedla si k notebooku a teď tu ťukám těchto pár slov.

Seriál je dost neveselý a krvavý. Nemám dostatečné znalosti na to, abych posoudila, jak moc se tvůrci drží skutečnosti, ale tak nějak bych si tipla, že i realita byla mnohdy neveselá a krvavá. Že to, co máme teď, vzešlo z bahna zoufalství dlouhé řady pokusů a omylů, kdy se lékaři snažili ze všech sil, ale pacienti stejně umírali. Znovu, znovu a znovu. Ne že by se teď lékaři nesnažili a pacienti neumírali... Prostě jsem se na chvíli zamyslela a smekám před pionýry moderní medicíny. No, nebudu dál blábolit, zkuste se na to podívat, třeba vás to zaujme.

Edit 1: po 3. díle moje nadšení opadlo
Edit 2: ale pak se to zase zvedlo

Prázdniny!

Nebylo to jednoduché, ale třeťák je za mnou. Třikrát hurá! Cítím se tak trochu jako Houdini, protože jsem se patofyziologii učila jen pět dní a zkoušku stejně udělala. :D Vzhledem k tomu, že prof. Kuba studentům říká, že čtrnáct dní na učení je málo, tak... tak je vidět, jak moc úžasné tohle osvobození se z okovů třetího ročníku bylo.

Po patologii jsem už toho měla plný zuby a za nic jsem se nemohla přinutit k dalšímu učení. Navíc jsem ten předmět nebrala moc vážně, protože je to taková podivná podivná směsice všeho možného, co už člověk slyšel v patologii, interně, fyziologii a biochemii. Jak mně se nechtělo! Pořád jsem to odkládala - „Ještě dneska si dám volno a zítra začnu." Nakonec to vyšlo, ale pravdou je, že takových pět dní už nechci nikdy znovu zažít.

Teď mám tři měsíce na zotavení se z traumat třetího ročníku a trochu svého času chci věnovat tomuto blogu, který hanebně zanedbávám. Čekejte další články. A než se tady objeví, můžete si poslechnout třeba Kraftwerk. :)

Uarrgh!

To není výkřik zoufalství, ale vítězný bojový pokřik. Mám patologii! Bez mučení přiznávám, že to je výsledek pekelného štěstí, vytáhla jsem si totiž super triplet - angina pectoris, nádory exokrinního pankreatu a autoimunitní nemoci. Oběhový systém mě bavil, autoimunitní nemoci jsou taky zajímavé a nádory exokrinního pankreatu jsem si čirou náhodou zopakovala den před zkouškou. Uf.

Posledních čtrnáct dní bylo příšerných. Znovu a znovu jsem si pročítala nádory a vztekle u toho bouchala do stolu. U Merlinových spoďárů, víte kolik nádorů má pitomé varle? A to nemluvím o nádorech mozku. Jak já ty nádory nesnáším! Vůbec jsem nestíhala, a když jsem se konečně dostala k opakování, tak se ukázalo, že to, co jsem uměla v květnu, prostě vysublimovalo do ztracena. „Byla jsem nervózní jako pes, málem mi z toho vyskočil akutní peptický vřed." Ha, ha. Včera večer jsem se na to v rámci zachování zdravého rozumu vykašlala a přesvědčila sama sebe, že jde o absolutně nevýznamnou zkoušku, co mi nestojí za ten stres. Nějaká část mého já sice namítala "No jo, ale co když si vytáhneš historii patologie, o které víš jen to, že Vilém Dušan Lambl byl milencem Boženy Němcové a že Purkyně překládal Schillera." Tuhle a jí podobné myšlenky jsem důrazně potlačila. :D

Tak jsem teda dnes ráno nakráčela do Fingerlandova ústavu patologie, pobaveně si prohlídla pěkně seřazené kartičky s triplety, jedna mi padla do oka a bylo to. :D Utrpení ovšem nekončí, čeká mě ještě patofyziologie, ale čert to vem, mám patolu. :)

Dnešní hudební vložka bude speciální - Love Is a Stranger od Eurythmics. Je to z roku 1989 z koncertu v Římě. Obraz je sice prachbídný, ale přesto je na tom záznamu něco úžasného.Tohle duo mám vážně ráda a jejich album Savage je jedno z mých nejoblíbenějších hudebních alb vůbec. Sarkastické, temné, erupce ženského distresu... Strašně moc nedoceněná záležitost.

Pitomá učebnice a taky nestíhám!

Kdybych teď měla sestavit žebříček věcí, co mě serou štvou, na předních místech  by byla učebnice patologie od Povýšila. Vlastně by nebylo od věci vypustit do éteru hejt na české učebnice pro mediky - teda ne že by všechny byly špatné, to určitě ne. Třeba anatomie od Čiháka není vůbec zlá a i Petrovického učebnice jsou dobré, imunologie od Bartůňkové je fajn a Ledvinova biochemie je docela zábavná. Ale Trojanovu fyziologii bych nejradši naházela na hromadu, polila kanystrem benzinu a zapálila. No dobře, přeháním, ale je to mizerná učebnice.

A ta Povýšilova patologie? Při vší úctě, ten chlap neví, co je důležité, celá učebnice je plná zbytečných detailů (stránka a půl o odontogenních nádorech - to jako vážně?), všude jsou zdlouhavé odstavce o mikroskopické morfologii, a když mě zajímá klinika, tak si to musím vygooglit. Nikde žádné obrázky, jen výjimečně mikroskopický snímek růžovofialového sajrajtu.
No, já se vlastně z Povýšila neučím, jako hlavní text mám Basic Pathology od Robbinse (moc bezva učebnice) a do Povýšila kouknu jen občas, hlavně abych se podívala, jak se překládají názvy některých chorob, morfologických znaků atd. Jenže teď jsem se pustila do GITka, a Robbins je u nemocí dutiny ústní a zubů a periodoncia hodně skoupý na slovo, tak jsem si řekla, že si to přečtu v Povýšilovi. Já vám byla z těch pár stránek tak otrávená, otrávenější než ta otrávená ženská, co ji dneska vozili v sanitce hodinu a půl, než ji přijala nějaká nemocnice. Prostě je to blbá učebnice. Tečka. Kdyby se patologové a patoložky pochlapili a přeložili tlustého, nebo alespoň toho menšího Robbinse do češtiny, na světě by bylo mnohem lépe. Fakt.

A vůbec jsem dožraná, protože je už 10. dubna a na zkoušku z patologie chci jít začátkem června. Nestíhám!

Jako doktor House!

Tak trochu. Jen málo. Vlastně skoro vůbec. Vůbec to nebylo jako doktor House, ale... O čem to plácám? Já ani nevím. Prostě jsme dneska měli praktika z interny a bylo to úžasný. Rozumíte, pro mě je medicína jako taková pořád ještě exotickým zvířetem, na které se dívám přes tlusté sklo, co leccos zkresluje. A dneska jsem měla pocit, že jsem se medicíny letmo dotkla, že jsem tu tajemnou bestii pohladila po srsti. Něco na ten způsob...

Teď z úplně jiného soudku. Víte, jak odlišit nekrózu a apoptózu? Profesorka biochemie si to pamatuje tak, že apoptóza, to je, jako když Ripleyová zničí loď, aby zabila vetřelce, a nekróza je, když Klingoni zničí Enterprise. Nemám sice problém s odlišením nekrózy a apoptózy, ale tohle je to naprosto geniální. Můj respekt k paní profesorce několikanásobně vzrostl.

Jsem v manické fázi studia medicíny. Čau.

A je to!

Zimní zkouškové je za mnou. Nebylo to zase až tak strašné. Zkoušku z imunologie jsem si odbyla už v listopadu a mikrobiologie byla překvapivě pohodová - fakt jsem se na ni neměla učit tak dlouho. Co se týče zkoušky z lékařské psychologie, z té mám hodně smíšené pocity, ale tenhle blog nepíšu proto, abych na čtenáře přenášela své banální frustrace.

Propedeutiku vnitřního lékařství jsem dělala včera a zcela jistě to byla nejzábavnější zkouška dosavadního studia medicíny. Nejdřív se psal test, pak jsme si vytáhli prázdný chorobopis se jmény zkoušejícího a pacienta, u kterého jsme měli odebrat anamnézu a provést fyzikální vyšetření. Já si vylosovala paní, která měla chronický autoimunitní zánět slinivky a opakované žlučníkové koliky. Pacientka byla moc milá, byla při vědomí, orientovaná a na otázky odpovídala přiléhavě. :) Myslím, že anamnézu jsem odebrala docela dobře, ale fyzikální vyšetření bylo příšerné, plno věcí jsem vynechala (nezhodnotila jsem turgor kůže - může ukázat na dehydrataci, nepodívala jsem se na spojivky - když jsou bledé, může jít o anémii, nevyšetřila jsem poklepem slezinu, nepodívala jsem se do ústní dutiny atd.) a chvílemi moje vystoupení připomínalo komedii. Opakovaně jsem se snažila nahmatat dolní okraj jater. Pacientka mi pomáhala, říkala „No ještě během vizity tam zvětšená játra byla. Určitě na ty játra saháte." a nechala si ode mě prohmatávat břicho dobrých deset minut. Fakt netuším, jestli jsem si na ta játra šáhla. Pak se pacientka zmínila, že má v břiše pseudocystu a povzbudivě dodala, že si ji kolikrát nahmátne sama. Myslíte, že jsem ji našla? Ani omylem. Tak jsem sepsala, co jsem našla (jediná věc, kterou jsem si byla stoprocentně jistá, byly žluté skléry) a čekala, až dorazí profesor. Zkoušení samotné bylo fajn, profesor asi má dost reálnou představu, jaké jsou schopnosti a možnosti nás třeťáků, a tak když jsem mu říkala, že pacientka udává zvětšená játra a pseudocystu, ale že mi nepodařilo nahmatat jedno, ani druhé, jen se pousmál. :) Nevím, jestli by jiní zkoušející byli tak shovívaví.

Pátek, sobota, neděle. Tři dny volna a pak pokračujeme. Cíl pro letní semestr? Udělat všechny zkoušky a konečně, konečně si sáhnout na játra a být skálopevně přesvědčená, že to jsou TA. ZATRACENÁ. JÁTRA.

Mikrobiologie - mise splněna

Uf. Největší strašák zimního semestru ve 3. ročníku je za mnou. Zkouška byla tak pohodová, až mě to zklamalo. :D Učí se to hrozně, člověk maká od rána do půlnoci, připravuje se na velký boj, a pak si vytáhne hrozně jednoduché otázky a zkoušející je neskutečně milá... Rozhodně si nechci stěžovat, ale taková fyziologie, to jsem měla pocit, že jsem vylezla na Mount Everest, cestou přemohla draka, zachránila království... a zkouška z mikrobiologie byla jako výlet lanovkou na Sněžku. :D

Tak ještě lékařská psychologie a propedeutika. To by mělo být podle reportáží kolegů spolubojovníků v pohodě. Uvidíme.

Jen krátce

Napsala jsem zápočet z mikrobiologie. Hurá. Teď už jen zkouška z téhle příšernosti. Bakterie, viry, paraziti, houby, antibiotika... Ble, ble, ble. Ale moje nechuť k mikrobiologii trochu polevila a to díky tomuto blogu, Internal Optimist - A Junior Doctor Blog. Píše ho FY1 doktor z Velké Británie a na blogu jsou zaznamenány i jeho studentská léta. Vůbec nejzajímavější jsou zápisky z „elective", což je stáž v jiném nemocničním zařízení, než kde medik studuje - typicky je to v zahraničí, často v exotických zemích. Autor blogu strávil asi dva měsíce v Tanzánii v malé odlehlé nemocnici, kde pracoval v pro mě nepředstavitelných podmínkách. Musela to být úžasná zkušenost! Popisuje, jak diagnostikoval pacientovi s HIV a malárií ještě miliární TBC, jak vyšetřil dítě, našel pneumonii a předepsal amoxicillin (ono je opravdu dobré znát ta zatracená antibiotika) a zmiňuje i pityriasis versicolor (kterou jsem si tak konečně zapamatovala). Možná ta mikrobiologie není tak příšerný předmět a bude mít své využití...

Občas si říkám, že jsem měla blog psát úplně anonymně. Jednak (POZOR, VTIP!) nemůžu pomlouvat svoje spolužáky, a pak Hradec je docela malé město, a kdybych se podrobněji rozepsala o nějakém zajímavém pacientovi, měla bych pocit, že jsem ho tak trochu kompromitovala. No to je teď jedno. Dneska jsem se promenádovala v bílém plášti a viděla pacienta s infekční endokarditidou, sympatického starého pána s plicní embolií, dva chlapíky s ikterem (jeden byl tak žlutý, že už snad nemohl být žlutější) a plno dalších nemocných. A naše doktorka nám dala opožděný vánoční dárek - dobře píšící propisku. Drobnost, ale jak potěšila. :)

Ach, mikrobiologie

Ve středu podle všeho píšeme zápočtový test z mikrobiologie, mnou nemilovaného předmětu. Učí se to tak blbě! A byť mám super učebnici Clinical Microbiology Made Ridiculously Simple s geniálními ilustracemi, stejně si dvě hodiny po přečtení pamatuji leda tak, jestli je daná bakterie Gram pozitivní, nebo negativní. Ale někdy, opravdu jen někdy, se u mikrobiologie bavím.Tak třeba jsem se dozvěděla o Tyfové Mary, kuchařce ve Spojených státech, která příliš nedbala na hygienu a kamkoliv se mihla, tam vypukl břišní tyfus. Byla bezpříznakovou přenašečkou, bakterie Salmonella Typhi přežívaly v jejím žlučníku a se žlučí se dostávaly do střev a i, ehm, dál ven. Mary si odskočila na toaletu, neumyla si ruce, šla připravovat jídlo a ejhle, v rodině, kde pracovala, se objevil břišní tyfus. Mary se přesunula k jiné rodině a celá historie se opakovala. Trvalo nějakou dobu, něž se příslušné orgány dopídily, kdo za vším stojí. Mary se dostala do karantény a tvrdošíjně odmítala, že má s břišním tyfem něco společného. Nechtěla se vzdát svého povolání ani žlučníku. V roce 1910 byla z karantény propuštěna pod podmínkou, že opustí místo kuchařky a osvojí si základní hygienické návyky. Nějakou dobu pracovala v prádelně, ale pak si změnila jméno a opět se (ke smůle mnohých strávníků) vrhla na vaření. Vychytrale měnila zaměstnání, proto trvalo relativně dlouho, než byla znovu dopadena. Tentokrát už karanténu neopustila a zemřela v roce 1938. Během své kariéry nakazila kolem padesáti lidí (kteří samozřejmě předali nákazu dalším), tři z nich zemřeli.

Další zajímavostí je Borrelia recurrentis aka „sneaky Boris the Borrelia". Boris je zatraceně vychytralý původce návratné horečky, dovede měnit své antigeny. Zjednodušeně jde o to, že bakterie (a nejenom bakterie) mají na svém povrchu molekuly, které náš imunitní systém rozpozná a vytvoří protilátky, které vyšle do boje proti nepříteli. Protilátky (klíč) rozpoznají antigen (zámek) a v ideálním případě následuje sled reakcí, který vede k eliminaci nepřítele. Horečka nemocného klesne, Boris utrpí velkou ránu, ale rozhodně se nevzdává. Vymění totiž zámky, takže původní protilátky už nefungují, a naše tělo musí vyrobit celou sadu nových klíčů. To ale chvíli trvá, Boris spustí horečku a cyklus se opakuje, dokud bitva nemá vítěze. Díky antibiotikům vyhráváme.

Jo, jo, ke každému příspěvku od teď bude hudební doprovod. :)

Do jámy lvové

Dost to tady zanedbávám. Mohla bych tvrdit, že mám hrozně moc učení, ale pravda je taková, že se mi prostě nechce. A navíc jsem celý prosinec byla v takové podivné apatii, už mě unavovala rutina každotýdenního kolečka patologie, patfyz, mikrobiologie, propedeutika a na Vánoce jsem čekala jako na smilování. Malým a příjemným rozptýlením pro mě byla lékařská psychologie, taková humanitní deviace od jinak široce plynoucí řeky přírodovědných oborů. Zase jsem se podívala na člověka z trochu jiného místa, víte? Většinu času mžourám na pacienta někde na hranici blízkého bodu, teď jsem mohla poodstoupit a trochu se zamyslet.

Podobnou možnost mi nabídla i propedeutika. Během jedné přednášky jsme zhlédli tato dvě videa - tady a tady. Jsou o tom, jak komunikovat s těžce nemocným pacientem. Hrozný, hrozný, hrozný. Když si představím, že bych měla pacientovi sdělit infaustní prognózu, okamžitě mě polije studený pot. Video s názvem „Jak podpořit mladého umírajícího pacienta". Ha! Všechny návody světa mi budou k ničemu. Nikdy, nikdy to nezvládnu. Něco takového přesahuje moje schopnosti. Ani se o to nehodlám pokoušet.

Zase to byly momenty, kdy mám pocit, že jsem se pustila do něčeho, co ještě úplně nechápu. A byť se můžu dát snadnou cestou a vyhnout se mnohým nepříjemnostem, stejně... Všechny cesty vedou do Říma. Quo vadis?

Popůlnoční. A fajn věc k poslechu.

 

Tohle asi aspiruje na nejhnusnější PF vůbec, ale i tak vám přeji hezký a úspěšný rok 2014. :)