III. týden praxe - dětský stacionář

Hlavní náplní praxe ve stacionáři bylo hraní si s dětmi. Fajn. Jenže určité procento dětí mělo cejch diagnózu těžké mentální retardace. Samozřejmě jsem čekala, že několik takových dětí potkám, ale i tak mě to docela vzalo. Když se pokusím vyjádřit své pocity, budu hnusně sarkastická, nebo nemožně patetická, tak to raději přeskočím. Nebo ne? Prostě mi bylo mizerně, zoufale a tohle se ještě umocnilo na třetí, když jsem viděla, jak (asi) maminka překládá do auta desetiletý špalek masa, který celé dopoledne proseděl v kočárku, zíral do prostoru (uvědomoval si, že vidí?), byl přebalen, nakrmen a usazen zpět do kočárku. Nereagoval, nevydával zvuky, nic. Myslím, že se jmenuje Kuba.

Proč, proč, proč?

Ale bylo to i veselé. Většina dětí nějak komunikovala, prckové mě chytali za ruce, smáli se, a tak bylo snadné zapomenout na rozsudek, který nad nimi byl vynesen. Dva dny jsem strávila s dětmi, které měly problémy s motorikou, ale po mentální stránce byly zjevně v pořádku. Úžasný byl asi třiapůlletý Daneček, který do stacionáře dochází kvůli rehabilitacím pro poškození plexus brachialis po těžkém porodu. Takového frajera jsem ještě nepotkala. Největší badass pod sluncem. Nadchla mě i tříletá Adélka, se kterou jsme marně přesvědčovaly kluky, že tohle dřevěné zvířátko je určitě kravička a ne kůň. "Teto, má to krk, tak to bude kůň." Mužská logika je holt neotřesitelná.

Snad nejbáječnější bylo, když děti s vychovatelkami měly cvičit. Plánovala jsem, že odtáhnu někam do ústraní, protože „Pásla ovečky" a podobné věci byly pod moji úroveň už ve školce. Špunti ale útěk postřehli a urputným zíráním mi dali najevo, že z toho se fakt nevyvleču. Nebylo zbytí, musela jsem do kruhu na ty zpropadené „Pásla ovečky", dále jsem odříkala cosi o vycházejícím sluníčku, skákající žábě a mlynáři a doprovázela to patřičnými pohyby. Tímto asi přiznávám duševní nezralost, ale během celé té estrády jsem jen s velkými obtížemi tlumila svůj chechot. I když možná to nebude jen mnou a tohle komické cvičení by se mělo předepisovat místo antidepresiv. :)

Lidé ve stacionáři byli milí, pustili mě k rehabilitacím (je prima vidět, jak si pravidelné rehabilitace vytírají zadek s mozkovou obrnou), ergoterapii, byla jsem u ordinujícího lékaře a lékařky, pročítala si zajímavé dokumentace malých pacientů atd.

Praxi mám za sebou. Teď ještě něco přes měsíc prázdnin a pak podniknu frontální útok na třeťák.

Latina - 1. ročník

Latina je dvousemestrový předmět v prvním ročníku, stručně bych ho charakterizovala asi takto - hodně práce a skoro žádné koláče, totiž ubohé čtyři kredity za zimní a letní semestr. Kreditové ohodnocení naznačuje, že se jedná o doplňkový předmět, ale slovíček jsou tři ,ehm, zadky a strávíte nad nimi dost času, který budete potřebovat jinde.

Během výuky absolvujete absolutní gramatické minimum, naučíte se napsat recept a místo Vergilia budete ležet v pitevních protokolech. Čeká vás pár testů menšího rozsahu plus zápočtové testy, které jsou poněkud náročnější, hranice pro úspěšnost byla nastavena vysoko, na sedmdesát procent nebo tak nějak. Pokud jde o zkoušku, vězte následující - první pokus je písemný (vyskloňování sousloví, překlad, napsání receptu, doplňování koncovek), další pokusy jsou formou ústního zkoušení. Týden učení by měl stačit. První termíny zkoušky jsou už někdy na začátku května, je dobré mít latinu z krku co nejdříve a nekomplikovat si život (mohla bych vyprávět).

Smyslem latiny je co nejrychleji rozšířit vaše znalosti lékařské terminologie, abyste při studiu nemuseli mít po ruce latinsko-český slovník. Anatomie se pak učí mnohem lépe, když víte, že sulcus tendinis musculi flexoris hallucis longi není kouzelná formule, ale žlábek pro šlachu dlouhého ohybače palce na noze. K výuce a vyučujícímu (Pavel Nečas) nemůžu říct nic špatného (spíš naopak), ale celé čtyřkreditové otročení zabírá neúměrné množství času.

Biofyzika a biostatistika - 1. ročník

Podobně jako na jiných lékařských fakultách je i na LFHK jednosemestrová Biofyzika a biostatistika prvním předmětem, ze kterého děláte zkoušku. Výuka probíhá formou přednášek, praktik a seminářů a za celou srandu dostanete 10 kreditů. Přednášky radši navštěvujte, přece jenom přednášející občas zmíní, na co se ten či onen u zkoušky ptá. Praktika jsou fajn, budete si hrát se rtuťovým a digitálním tonometrem, natočíte EKG, ultrazvukem si najdete karotidy, na perimetru si změříte zorné pole atd. Ze svých měření vypracujete protokoly, jsou nutné k udělení zápočtu. Přes Moodle budete psát jednoduché testíky, které ale často nekorelují s tématem praktika. Další povinnost, kterou musíte splnit k udělení zápočtu, je sepsání a přednesení referátu.

No a teď k těm obtížnějším záležitostem - píšou se dva velké testy, jeden z biostatistiky, druhý z biofyziky. Jsou to multiple choice testy s teorií i příklady, klasicky máte tři pokusy. Pokud testy zvládnete do určitého průměru, snad 1,5, můžete jít na předtermín a vyhnete se písemnému předzkouškovému testu. Náročnost testů není nijak závratná, ale rozhodně je nepodceňte, další pokusy totiž byly značně obtížnější. Předzkouškový test obsahuje to, co oba velké testy, myslím, že je také formou multiple choice. Když test nenapíšete, první pokus na zkoušku vám propadá a máte automaticky za čtyři. Pak už test neopravujete a jdete na první, respektive druhý pokus zkoušky. U zkoušky si vyberete „svůj" příklad z biostatistiky, ke kterému vám (asi) počítač vylosuje tři otázky z biofyziky, a pokud si dobře pamatuji, tak jedna otázka byla ze samostudia (z vypracovaných referátů). Na potítku si v Excelu dáte dohromady příklad ze biostatistiky a napíšete si přípravu k biofyzice. A pak už jen čekáte na zkoušejícího (doc. Hanuš a prof. Stránský), kterého si můžete při přihlašování na zkoušku vybrat. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že oba zkouší podobně, je celkem jedno, ke komu půjdete, ale počítejte s tím, že učivu musíte alespoň trochu rozumět. A ani trochu matematiky není k zahození, slyšela jsem, že doc. Hanuš vyhodil studenta kvůli neznalosti grafu logaritmické funkce. Na zkoušku se budete učit asi deset dní, fyzikálně zdatnější jedinci to samozřejmě stihnou rychleji.

Něco ke studijním materiálům - v knihovně dostanete skripta, která bych ale neoznačila za studentsky přívětivá, zvlášť jestli s fyzikou moc nekamarádíte. Někomu budou stačit jen prezentace z přednášek, já jsem si pořídila Medicínskou biofyziku od Grady a knihovně jsem objevila postarší učebnici, snad Základy biofyziky a výpočetní techniky pro studující lékařství. 

A na závěr jedna rada - vynaložte všechny síly, abyste předmět zvládli v zimním zkouškovém, protože jinak se z toho v létě zblázníte. Trojboj anatomie, histologie, biofyzika je sebevražda.

Poznámka na konec: Výuka předmětu se trochu změnila, mám dojem, že u zkoušky si táhnete 4 otázky + biostatistiku a předzkouškový test nepíše celý ročník společně, nýbrž si ho každý napíše na počítači v den zkoušky. 

II. týden praxe - porodnická a gynekologická klinika

1. den

Tuto kliniku jsem si vybrala na základě příznivých referencí od kolegů ze třeťáku. Někdo mi vyprávěl, že se dokonce dostal i na sál k císařskému řezu. Vidět císařský řez, to by mohlo být super, ne? Moje nadšené očekávání ale včera poněkud opadlo, když jsem zjistila, že na klinice se maluje a provoz porodnice je omezen na minimum. Na zajímavé zážitky na sále to moc nevypadá...

Byla jsem přidělena na oddělení operační gynekologie, kde je super staniční sestra, která mi bůhvíproč připomíná Mamu Morton z filmového muzikálu Chicago. Řekla, že mě moc práce nečeká, a nabídla mi nadmíru luxusní pracovní dobu, což jsem s radostí přijala. Další štěstí je v tom, že se mnou má na oddělení praxi sestřička Simona, která je tak milionkrát zručnější a zkušenější než já. Ne že bych zatím měla moc možností tu zručnost a zkušenosti pochytit. Na fyziologii jsem asi pětkrát odebírala krev a v zimním semestru při ZPL (Základech praktického lékařství) píchala jehlami do rozbodané gumy a otřásala se v záchvatech smíchu, když jsme se spolužáky přistupovali k umělému panu Novákovi a paní Novákové a snažili se těm mlčenlivým tvářím vysvětlit, že do jejich plastové řitě zavedeme rourku za účelem provedení klyzmatu. No, zatím jen běhám za Simonou jako věrný pes a doufám, že se něco přiučím.

Co se skladby pacientek týče, ještě to musím okouknout, ale mají tam několik starších dam s rakovinou. Jedna onkologická osmaosmdesátiletá babička, které jsem měřila tlak, teplotu, vyptávala se jí na zubní protézu a tak, se na mě hezky usmála a povídá „Vy byste mohla být moje dcera". Dost dobře nevím, co si o tom myslet, protože to by u všech všudy znamenalo, že paní mě má za přinejmenším padesátiletou rachejtli! Snad se přeřekla, protože já vypadám přesně na svých mlaďounkých dvaadvacet let. :)

2.den

Jsem zpátky u starého dobrého nic. Většinu času trávím v místním ekvivalentu velitelského stanu, kde trůní staniční sestra, a prohlížím si dokumentace pacientek. Občas vytáhnu na bojiště jako doprovod Simony, několikrát jsem změřila tlak a teplotu. Jedna paní měla snad nejvyšší TK, co jsem kdy viděla, 204/100. Jen tak pro zajímavost, u malých dětí byly hodnoty po ránu kolem 80/45. 

Dvě hodiny jsme se Simonou strávily u paní po operaci, dělaly jí společnost a zapisovaly (jak jinak) TK, TF, saturaci, dechovou frekvenci. K našemu tlachání se přidaly i další pacientky na pokoji a měly otázky, které má na medika/medičku snad každý laik. Jestli už operuji, co umím, jak funguje vzdělávání lékařů atd. Při trpělivém odpovídání jsem si znovu bolestně uvědomila, že jsem a ještě dlouho budu úplné tele, co je dobré leda tak na měření přiblblého tlaku krve. Z praxe neumím nic a většinu naučeného jsem zapomněla. Achjo, asi vytáhnu své nechutně tlusté šanony narvané poznámkami z anatomie a fyziologie a zkusím si je znovu přečíst, abych se mohla utěšovat, že alespoň tu teoretickou část trochu ovládám. 

Plán na zítřek - vyberu si jednu pacientku a sepíšu s ní ošetřovatelskou anamnézu, její odevzdání je jednou z podmínek získání zápočtu ze sesterské praxe. K ošetřovatelské anamnéze je soubor otázek, které bych měla s pacientkou projít, a jsou tam i dotazy na sexualitu. Mám chuť si zatrollit, přepadnout jednu starou nahluchlou babičku a začít na ni hulákat, aby to slyšelo celé oddělení: „A se sexuálním životem jste plně spokojena?" Nebo bych si mohla vymyslet nějaké pikantní odpovědi, stylisticky je vyšperkovat, ať se pak na fakultě pobaví. :)

3. den

Začátek byl nevalný, nic nikdy nebylo nicotnější a Mamu Morton jsem chtěla překřtít na Gardullu Hutt. Potulovala jsem se po chodbách, hloubavě si prohlížela četné nástěnky (včetně vývěsky s protipožárními opatřeními) a byla nekonečně vděčná za možnost umýt postele a převléct povlečení. Nakonec jsem byla proti své vůli vyexpedována na svačinu a část mého drahocenného času zabrala bohulibá činnost, totiž snaha o překonání rekordu ve hře Fruit Ninja. 

Po svačině jsem krátce pokecala s pacientkou s kódovým jménem Obchodnice s deštěm, kterou právě propustili, a následně dospěla k rozhodnutí promluvit si s Mamou Morton a vyjasnit si, k čemu tahle praxe je a proč tu jsem. To se ukázalo jako dobrý nápad, poslala mě na sál, kde jsem viděla hysterektomii. Super! Ten otřepaný vtip s gynekologem, co přes výfuk rozebere a složí zpět motor auta, je stoprocentně pravdivý. 

Pak přišla již avizovaná ošetřovatelská anamnéza. Bohužel žádné sprosťárny nebudou. Fakt ne.

4. den

Díky dohodě s Mamou Morton byl dnešní den ohromně příjemný.

5. den

Taky fajn. :)

I. týden praxe - dětská klinika

1. den

Nic. Nedělám absolutně nic. O mé dnešní vytíženosti se ostatně můžete přesvědčit sami.

Dnes jsem pod dohledem plně kvalifikované sestry provedla tyto náročné úkony:

• 1x jsem na paži pacientky nasadila manžetu digitálního tonometru
• 3x jsem zmáčkla tlačítko na digitálním tonometru
• dva pacienty jsem vozíkem odvezla na ultrazvuk
• jednoho pacienta jsem doprovodila na ORL

Samostatně jsem provedla následující:

• popsala jsem jogurt jménem pacientky
• s devítiletým pacientem jsem hrála pexeso, člověče nezlob se a ještě něco jiného, kreslila jsem s ním a sledovala Šmouly a Komisaře Rexe

Jo, a na tom ultrazvuku jsem nic neviděla, tak jsem se poprosila paní doktorku, zda by mi mohla říct, jak se z těch šedých fleků věští. Závěr zní - není flek jako flek.

2. den

Nic. Převážně nic. Ale už usoudili, že nejsem úplný debil a nepotřebuji nonstop dohled sestry.

• Jednoho fajn pacienta jsem doprovodila na ultrazvuk, kde už suverénně poznám játra.
• Malého pacienta s maminkou jsem dovedla na RTG a mohla se podívat na RTG tlustého střeva.
• Roznesla jsem jídlo, umyla postel, parapety, stolky.
• Ráno jsem pacientům měřila tlak a teplotu - mají tam děsně cool teploměr, funguje to asi přes infračervené záření, prostě se jen posvítí na čelo a na teploměru se zobrazí teplota.
• Se svým oblíbeným devítiletým pacientem jsem hrála všemožné hry, postavila domeček z karet a taky jsme se bavili o zombies. :)

Rozhodně se nechci pokoušet o zakanylování plexus dorsalis manus na buclatých dětských ručkách (stejně nechápu, jak to ty sestry dokážou), ale aspoň tu krev by mě mohly nechat odebrat, vždyť je tam několik pěkně žilnatých pacientů. 

No co, když mě i zítra budou ignorovat, tak si vyškemrám dokumentace pacientů a aspoň si je přečtu. A strávím víc času procházením se po chodbách v tom prima bílém ohozu, ať celá klinika i s pacienty okoukne moje spodní prádlo. :)

3.den

Olé, strávila jsem tři hodiny na sále, uskakovala ze strany na stranu, abych nikomu nepřekážela a snažila se alespoň něco zahlédnout. Teď si vyčítám, že jsem se pořádně nezeptala, co to vlastně dělají a na co koukám, protože pak bych si odnesla daleko víc. Ale i tak to byl zajímavý zážitek (i když moje záda rozhodně nesouhlasí).

4. den

Prodělala jsem rychlokurz stlaní postelí (ještě jednou velké díky sanitářce Božence), doprovodila pacienty na vyšetření a seznámila se se dvěma tříletými prcky, Pavlíkem a Vojtíškem. Oba kluci byli mými pokusnými králíky, vyzkoušela jsem si na nich přebalování. S výsledkem jsem si sice nebyla dvakrát jistá, ale na otázku, zda plínky sedí, špunti odpověděli jednoznačně „Jo!" Pavlíkovi jsem ukázala, že když foukne brčkem do pití, udělají se bublinky. Hrozně se mu to líbilo. :)

5. den

Kromě měření tlaků, teplot, saturací, dechových frekvencí a hlídaní Pavlíka, kterého před MRI pěkně zdrogovali, jsem prakticky nic nedělala.

Sesterská praxe

Zítra mi začíná třítýdenní sesterská praxe - týden na dětském, týden na gynekologii a týden v dětském stacionáři. Jsem zvědavá, jak to půjde. Dětské a gynekologii jsem vybrala ne kvůli zájmu o tyto obory, ale spíš proto, že nějak zvlášť netoužím po omývání, cévkování a podávání klyzmatu vetchým starcům a stařenám. Snad to nevyznělo moc hnusně, ale i přes tu trošku altruismu, kterou se honosím, tvrdím, že umývat zadek dítěti je lepší než provádět též úkon u devadesátiletého starce. No co, nakonec je to práce jako práce, tělo jako tělo.

Mám trochu obavy. Ne ani kvůli praxi, ale proto, že studium medicíny pro mě doposud bylo jen takovou hrou, srandou, jenže teď to začíná být skutečné. V tom přece není žádné umění, naučit se stovky stránek nazpaměť. Důležité je nabyté znalosti správně aplikovat, pracovat s pacienty, chápat je, věnovat jim trpělivost a neztratit lidský přístup. K čemu mi tady jsou známky v indexu?

Původně jsem přemýšlela, že bych šla na týden do hospicu, abych poznala něco o životě a odhodila růžové brýle, ale pak jsem si řekla, že pokud to můžu alespoň nějak ovlivnit, budu si dávkovat krutou realitu života po troškách. Možná jsem to měla zkusit, nevím. Před pár dny jsem potkala spolužačku, která byla na praxi na neurologii, pečovala o pacienty s Alzheimerovou chorobou, kteří jen leželi, nebyli schopní pohybu, a říkala, že se přes ty depresivní pocity přenesla docela rychle.

Uvidíme.

Několik tipů ke studiu

1. Najděte si dobrý učební materiál, nespokojte se s tím, co nafasujete v knihovně. Zeptejte se starších kolegů, z čeho se učili, zapátrejte v knihovně nebo na internetu. A nebojte se zahraniční literatury, některé texty ty české mnohonásobně převyšují. Například fyziologii jsem se učila z Guytona, naprosto brilantní učebnice, která mi stála za tu námahu, že jsem ji celou přelouskala v angličtině. Na druhou stranu si leckdy vystačíte s přednáškami a shánění učebnic odpadá. 
2. Tohle souvisí s předchozím bodem - naučte se dobře anglicky, nebojte se učebnic v angličtině, zkuste si nějakou přečíst, klidně se pusťte i do beletrie v angličtině.
3. Popřemýšlejte o tom, zda nechcete investovat do nějakého tabletu. V zimě jsem si pořídila iPad a při učení ho velmi často využívám. Jaké jsou jeho výhody? Kdybych si všechny přednášky tiskla, padl by na to menší les a taky bych vyhodila poměrně dost peněz za inkoust. Teď používám aplikaci GoodReader® a v ní mám uložené všechna pdfka z přednášek, různá skripta a učebnice. V aplikaci můžu text jednoduše zvýrazňovat, podtrhávat, připisovat poznámky - sice to není stejně pohodlné jako papír a tužka, ale i tak se v ní pracuje velice dobře. Jo, a taky vám poděkují vaše záda, když do školy nebudete tahat ty těžké bichle, ale jen svůj tablet. 
   Z dalších aplikací bych mohla jmenovat třeba Flashcards (prostě kartičky, ale v digitální podobě - na slovíčka a nové pojmy je to boží) a Stethoscope, kde si můžete poslechnout, jak zní nedomykavost mitrální chlopně, stridor atd. A zdarma si můžete pořídit atlas Gray's Anatomy.
4. Pokud zjistíte, že jste se doteď pořádně neučili, že jste si na gymplu vystačili s učebním stylem „si to jednou přečtu", a teď je to žalostně málo, tak se co pokuste co nejrychleji zjistit, jaký jste studijní typ. Někomu pomůže nahrát si přednášku a doma si ji pustit znovu, jinému přednášky nic nedají a všechno se učí z učebnic, další nedá dopustit na kartičky, vytváří si vlastní schémata atd. Ale nezapomeňte, že jádrem každého učebního stylu je tvrdá práce, sednout si na zadek a jet. :)  
5. Neexistuje žádná jednoduchá cesta, jak do sebe učivo nacpat. Během semestru se neustálým učením musíte udržovat v obraze, nesmíte zpomalit a nechat si učivo utéct, dohání se to strašně těžko, nemluvě o tom, že se vám pak opravné testy můžou  nashromáždit v jeden týden a pak je to teprve k pos*ání. A co zkouškové? Počítejte s tím, že s anatomií strávíte měsíc 8 hodin denně a stejně budete rádi, když to stihnete. Je toho strašně moc a každé, byť malé zaváhání se v konečném účtování počítá. Nic nepodceňte.
6. I když máte učení nad hlavu, udělejte si na sebe čas, sejděte se s kamarády nepoznamenanými medicínou, jděte do kina, na pivo, zaběhat si, zahrát si tenis, prostě dejte učení na pár hodin vale. Udržujte kontakt s normálním světem a připomínejte si, že „Když nejde o život, jde o ho*no."
7. Spěte, po půlnoci se toho stejně už moc nenaučíte. Celý zimní semestr v prváku jsem byla při přednáškách a prakticích naprosto nepoužitelná, protože jsem nespala ani šest hodin. 
8. Najděte si motivaci, která vás přes všechny ty útrapy studia dostane. Tahle škola je bez motivace nekonečně obtížná. Mě motivuje vlastní zvídavost, jistota zaměstnání a vědomí, že se budu moci postarat o své blízké a (jak smutně tohle zní) zajistit, aby se jim dostalo v českém zdravotnictví dobré péče.

Přechod ze střední školy na medicínu

Všem budoucím prvákům dávám na vědomí, že je příšerný, ďábelský, děsivě hrozný. Zcela seriózně a bez jakéhokoli vtipu - je to rána pěstí mezi oči, je to vláčení bahnem, je to peklo. Jakmile studentík vystřízliví z prvotního nadšení, střetává se tváří v tvář s krutou realitou - totiž s přednáškami z anatomie, které by klidně mohly být v mongolštině a člověk by jim rozuměl stejně, mučí ho mikrotesty na prakticích z anatomie, tucty preparátů s identickým růžovým blivajzem na histologii, stovky slovíček na latině a celý ten děs zastřešuje biofyzika s biostatistikou.

Nastává krušná doba, kdy je třeba se adaptovat, rozšířit si ekologickou valenci, najít systém učení, který funguje, zorganizovat si čas a objevit motivaci, která vás provede skrz prvák. Mně to trvalo celý rok, než jsem se jakžtakž přizpůsobila. Nejvíc mě trápila anatomie, protože praktika jsou dvakrát týdně a na každém se píše test ze slušné porce učiva. Čtvrtek až sobotu jsem se drtila na pondělní praktikum a neděle až úterý na středeční praktikum. Navíc učit se všechny ty názvy (spina scapulae, cavitas glenoidalis, crista tuberculi majoris, fossa coronoidea, ligamentum anulare radii a hromady dalších) bez jakékoli znalosti latiny, je děs, je to jako kdybyste se snažili postavit dům bez základů. Ty základy později přijdou, ale tak, že je stavíte současně se střechou a komínem. No a taky zapomínáte. Uděláte celou horní končetinu, začnete dolní končetinu a za týden zjistíte, že ruku jste kompletně zapomněli a o noze víte velké kulové. Zní to trochu děsivě, co? A to radši nepíšu o ostatních předmětech.

Pak přijdou pochybnosti, myslíte si, že jste úplně pitomí, že vaši kolegové jsou chytřejší, chápou učivo mnohem lépe, učí se daleko rychleji a najednou máte pocit, že se řítíte volným pádem k zemi. Jedinou útěchou je, že takhle se cítí každý, a tak když vás frustrují někteří spolužáci, kteří vypadají jako kdyby všechno zvládali levou zadní, tak věřte tomu, že i oni si s největší pravděpodobností procházejí svým malým osobním medickým peklem. :)

A jak tedy tu prváckou močůvkou přebrodit? Řešení je jednoduché - prostě zatnou zuby, sednout si na zadek a učit se.

„Vyděržaj, pioněr!"

Ahoj, tohle bude blog o studiu medicíny

Tak ještě jednou ahoj. Ve zkratce se vám přestavím - jmenuji se Daniela a jsem studentka druhého ročníku Lékařské fakulty v Hradci Králové. Před chvílí mě přepadl impulzivní nápad, že bych mohla vytvořit blog o studiu medicíny a tak třeba přiblížit tajuplný život mediček a mediků zvědavým čtenářům, informovat zájemce o medicínu o některých úskalích studia a tak podobně. Neslibuji žádné velké aktualizace, je dost možné, že blog bude skomírat, ale přece jenom to zkusím.