Jak to zatím jde

Konečně mám trochu času a není mi vyloženě blbě (trpím totiž UKR syndromem - ukrutně děsná rýmička), proto bych sem mohla něco napsat. Dneska jsme měli poprvé propedeutiku, čili jsme se vyzbrojeni fonendoskopy vydali mezi pacienty. Interní propedeutika je zorganizovaná tak, že se studijní skupina rozdělí na skupinky o pěti, šesti lidech a každé grupě je přidělen zkušený lékař/lékařka, který vybere vhodné pacienty, na nichž se učíme fyzikální vyšetření. Pacienti při příjmu, pokud nastupují do fakultní nemocnice, můžou vyjádřit souhlas, či nesouhlas s vyšetřením od mediků. Tady by bylo na místě vyjádřit alespoň symbolické díky pacientům, kteří souhlas podepíší. Bez nich by to nešlo. Tak teda dík.

Jako prvního pacienta paní doktorka vybrala velmi pohledného a velmi svalnatého mladého muže, čímž zajistila, že minimálně ženská část skupinky měla enormní zájem vyzkoušet si srovnávací a topografický poklep na hrudníku. Obávám se, že moje ubohé ťuk, ťuk se jen stěží dá označit za poklep, ale všechno je jednou poprvé. U druhého pacienta jsme opět klepali (šlo mi to mnohem lépe) a odebírali anamnézu, což z větší části obstaral spolužák, který se urputně snažil být seriózním medikem skoro doktorem, jen se mu to zoufale nedařilo. :) No, nebudu se posmívat, já taky neumím být vážná a profesionální. Snad k tomu časem dojdu.

Můj dojem z interní propedeutiky je trochu rozpačitý. Na jednu stranu je úžasné, když se procházím v bílém po klinice, na chodbě je plno pacientů, já je důležitě pozdravím a oni pozdrav opětují. Je to hrozně opojný pocit, víte? Je mi jasné, že v tom okamžiku jsem ješitnější než Václav Klaus a Miloš Zeman dohromady, ale čert to vem. No a pak je tady vědomí, že teď nastává dlouhá doba, kdy se nevyhnu trapným zážitkům, pocitům vlastní nešikovnosti atd. Jasně, učím se, dá se čekat, že budu chybovat, jenže já vlastní chyby bytostně nesnáším. Prostě nic neumím a strašně dlouho nic umět nebudu. Je to zoufalý! Většinu naučeného jsem zapomněla, nové věci mi jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven, na přednáškách udržím pozornost prvních třicet minut a pak kreslím karikatury slovutných MUDrců a MUDrlantů. Já že vás jednou budu léčit? Prchejte, je-li vám život milý!

Jo, musím zmínit jednu věc, která mě rozesmála. U pacienta č. 2 byl na pokoji pán, odhadla bych ho tak na 65 let, a víte, co si četl? Padesát odstínů šedi! Ha, soft porno pro ženy a dědečky!