Dost to tady zanedbávám. Mohla bych tvrdit, že mám hrozně moc učení, ale pravda je taková, že se mi prostě nechce. A navíc jsem celý prosinec byla v takové podivné apatii, už mě unavovala rutina každotýdenního kolečka patologie, patfyz, mikrobiologie, propedeutika a na Vánoce jsem čekala jako na smilování. Malým a příjemným rozptýlením pro mě byla lékařská psychologie, taková humanitní deviace od jinak široce plynoucí řeky přírodovědných oborů. Zase jsem se podívala na člověka z trochu jiného místa, víte? Většinu času mžourám na pacienta někde na hranici blízkého bodu, teď jsem mohla poodstoupit a trochu se zamyslet.
Podobnou možnost mi nabídla i propedeutika. Během jedné přednášky jsme zhlédli tato dvě videa - tady a tady. Jsou o tom, jak komunikovat s těžce nemocným pacientem. Hrozný, hrozný, hrozný. Když si představím, že bych měla pacientovi sdělit infaustní prognózu, okamžitě mě polije studený pot. Video s názvem „Jak podpořit mladého umírajícího pacienta". Ha! Všechny návody světa mi budou k ničemu. Nikdy, nikdy to nezvládnu. Něco takového přesahuje moje schopnosti. Ani se o to nehodlám pokoušet.
Zase to byly momenty, kdy mám pocit, že jsem se pustila do něčeho, co ještě úplně nechápu. A byť se můžu dát snadnou cestou a vyhnout se mnohým nepříjemnostem, stejně... Všechny cesty vedou do Říma. Quo vadis?
Popůlnoční. A fajn věc k poslechu.
Žádné komentáře:
Okomentovat