Zítra mi začíná třítýdenní sesterská praxe - týden na dětském, týden na gynekologii a týden v dětském stacionáři. Jsem zvědavá, jak to půjde. Dětské a gynekologii jsem vybrala ne kvůli zájmu o tyto obory, ale spíš proto, že nějak zvlášť netoužím po omývání, cévkování a podávání klyzmatu vetchým starcům a stařenám. Snad to nevyznělo moc hnusně, ale i přes tu trošku altruismu, kterou se honosím, tvrdím, že umývat zadek dítěti je lepší než provádět též úkon u devadesátiletého starce. No co, nakonec je to práce jako práce, tělo jako tělo.
Mám trochu obavy. Ne ani kvůli praxi, ale proto, že studium medicíny pro mě doposud bylo jen takovou hrou, srandou, jenže teď to začíná být skutečné. V tom přece není žádné umění, naučit se stovky stránek nazpaměť. Důležité je nabyté znalosti správně aplikovat, pracovat s pacienty, chápat je, věnovat jim trpělivost a neztratit lidský přístup. K čemu mi tady jsou známky v indexu?
Původně jsem přemýšlela, že bych šla na týden do hospicu, abych poznala něco o životě a odhodila růžové brýle, ale pak jsem si řekla, že pokud to můžu alespoň nějak ovlivnit, budu si dávkovat krutou realitu života po troškách. Možná jsem to měla zkusit, nevím. Před pár dny jsem potkala spolužačku, která byla na praxi na neurologii, pečovala o pacienty s Alzheimerovou chorobou, kteří jen leželi, nebyli schopní pohybu, a říkala, že se přes ty depresivní pocity přenesla docela rychle.
Uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat